Sledované znaky

V populacích člověka se vyskytují dva zajímavé znaky:

  • schopnost cítit hořkou chuť látky PTC (phenylthiocarbamide) - přírodní analog se vyskytuje například v brokolici nebo růžičkové kapustě
  • schopnost srolovat jazyk tzv. do korýtka

Dědičnost těchto znaků u člověka:
Oba znaky se dědí mendelisticky a každý z nich je podmíněn jedním genem.

  • například gen pro schopnost cítit hořkou chuť PTC se nalézá na chromozomu č. 7 a nese označení TAS2R38
  • v případě, že jsme od rodičů zdědili alespoň jednu dominantní alelu T (TT nebo Tt), pak hořkou chuť cítíme, jsme tzv. chutnači
  • pokud jsme od obou rodičů zdědili recesivní alelu (tt), pak jsme nechutnači a hořkou chuť této látky nevnímáme
Podobně je to i v případě schopnosti srolování jazyka, pokud to umíme, jsme nositeli jedné nebo obou dominantních alel, pokud máme obě alely recesivní, pak jazyk srolovat nedokážeme.

Objev chutnačství

Na rozdílnou citlivost chuti k PTC se přišlo zcela náhodou, když chemik Arthur L. Fox na počátku 30. let 20. století ve své laboratoři přesypával prášek PTC z velké lahve do menších, tak mu jeho spolupracovník oznámil, že cítí hořkost v puse. Fox se podivil, protože sám nic takového necítil. Zavolali si proto kolegu z jiné laboratoře a několik zrníček mu dali na jazyk. Ten potvrdil, že hořkou chuť cítí také. Po otestování několika dalších spolupracovníků bylo jasné, že někteří lidé hořkou chuť cítí, zatímco jiní ne.

Z historie chutnačství
Následně se rozběhl v několika dalších desetiletích výzkum, který nakonec vedl až k objevení příslušného genu, který je za tento jev odpovědný. Současně bylo prozkoumáno více než 300 různých populací a zjistilo se, že výskyt tzv. chutnačů a nechutnačů se v jednotlivých populacích liší. V některých se nechutnači téměř nevyskytují (např. u jihoamerických indiánů nebo indiánů Papago), u jiných se četnost nechutnačů pohybuje mezi 10 až 40 % a v některých populacích je dokonce i převaha nechutnačů (například některé populace v Indii).

Zajímavé bylo také zjištění, že alely pro nechutnačství:

  • vykazují geografickou závislost
  • jsou v některých populacích udržovány
    • pravděpodobně jsou zvýhodňováni heterozygoti, kteří mají alelu jak pro chutnačství (cítí PTC), tak i alelu pro nechutnačství
    • alela pro nechutnačství zůstáva funkční a dokáže odlišit hořkou chuť jiných látek

např. plody rostliny Antidesma bunius (původní v Malajsii) jsou pro nechutnače hořké, zatímco chutnači je cítí jako sladké

  • jsou u moderního člověka i archaického Neandrtálce stále funkční (schopnost vnímat hořkou chuť plodů Antidesma bunius), naopak u našich příbuzných šimpanzů je mutantní alela pro nechutnačství zcela nefunkční (gen je vyřazen z funkce) = mutace u šimpanze a člověka vznikly jako dvě odlišné události

Předpokládá se, že tento znak je v populacích důležitý proto, že dokáže varovat člověka před jedovatými rostlinami, což bylo důležité zejména v naší dávné lovečsko-sběračské historii.


V současnosti ovlivňuje tento znak složení naši stravy a stravovací návyky.

Nechutnači např.:

  • více konzumují brukvovitou zeleninu (sledováno např. v italské) populaci
  • muži častěji konzumují alkohol, hořké čaje a kávu (indická populace)
  • u žen je častější sklon k přejídání (Amišové)
  • děti nechutnači jsou častěji obézní oproti chutnačům
  • častější problémy se štítnou žlázou

Podrobnější studijní materiál k problematice chutnačství:

Co víme o citlivosti k PTC

Schopnost srolování jazyka

  • pro tento znak nejsou tak rozsáhlé populační výzkumy
  • ukazují však, že častěji dokáží jazyk srolovat ženy než muži

Další dva zkoumané znaky jsou zbarvení očí a vlasů:

  • oproti dvěma předchozím znakům jsou tyto podmíněny velkým počtem genů (polygenní znaky) a jejich dědičnost je mnohem složitější
  • výskyt v naši populaci byl popsán v roce 1970 (Rufer et al.) jen pro zbarvení očí - 84,7 % populace má světlé oči a 15,3 % tmavé

1) Pomocí dotazníkového výzkumu se pokusíme zjistit, s jakou četností se v populaci České republiky vyskytují všechny typy zbarvení očí a vlasů.

Laeng et al. v roce 2007 v norské populaci popsali tzv. pozitivní výběrové oplození vzhledem k barvě očí

  • modroocí norští muži si významně častěji vybírají modrooké ženy
  • v podobném trendu si naopak vybírají i modrooké ženy modrooké muže
  • a o něco častěji si oproti předpokladu volí hnědoocí jedinci hnědooké partnery a zelenoocí jedinci si vybírají zelenooké partnery

2) Pomocí rodinných dotazníků budeme ověřovat, zda tento specifický typ chování je charakteristický pouze pro norskou populaci (s vyšším výskytem modrookosti - přes 70 %) a nebo se jedná o výběrové kritérium platící i v jiných evropských populacích.


Cíle výzkumu ve stručné formě najdete zde


© 2016 Pavel Lízal | Všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky